Znovu v Senegalu, Kacence tece olej...

051204 - Foundingue

Rano snidame a jelikoz se provozni neobjevuje tak ho nechavame vzbudit -
balime, platime a odjizdime. Couvam ven z brany, loucime se a frrr...
Projizdime vesnici, je tu par cest, vybirame si nahodou tu spravnou jez miri
nasim smerem na jih. Projizdime vesnickama z chysi, cernosi, rovina zarostla
busi. Po 60ti kilometrech jsme v posledni vetsi vesnici/meste pred hranici do
Gambie. Tady bysme chteli prespat a zitra se vydat dal. Hledame cedule na
kemp, zadnou nenachazime a tak po prujezdu vesnici zastavuju policajta a ptam
se ho na kempy. Jeden je pry na zacatku vesnice (ten jsme asi prejeli), druhy
je bliz, odbocka je za pristi zatackou. Dekujeme mu, volime druhou variantu.
Za zatackou odbocujeme a po par metrech je velky rigol pres cestu vymlety
vodou. Vracime se a o par desitek metru dal nachazime dalsi odbocku, ta uz
rygol pekne objizdi. Pisecna cesta vede nekam do buse. Sledujeme ji, klikati
se mezi vysokou travou a burakovymi policky. Pisek je obcas pekne mekky a
hezky sypky. V protismeru potkavame nejdrive karku tazenou oslem, pak jeste
jednu tazenou dvema voly. Opet musim uhnout do vysoke travy, je to jen
uzoucka cesticka. Zapiname ctyrkolku a dobre delame - hned o nekolik set
metru dal zacina byt pisek hodne hluboky. Na dvojku ve vyssich otackach a se
stazenym zadkem to projizdime. Cesta se rozdeluje, obcas nas krizuje dalsi
stopa. Snazime se drzet v puvodnim smeru k pobrezi. Sledujeme delniky na poli
tridit a cistit buraky. Jeden vyleze na stafle, nad hlavu zvedne velky kos
plny buraku a v lehkem vetru ho z vysky vysypava. Vitr odnasi lehci slupky a
smeti na hromadu asi o 2 metry dal, tezsi buraky padaji na zem na jinou
hromadu primo pod nej. Ostatni se divaji, odpocivaji a nosi mu dalsi kose.
Zajimave. Podle botanickeho atlasu je pry ale nejvetsim producentem buraku
USA, Cina a jeste nekdo, uz nevime kdo - Senegal to ale nebyl. Poprve se
zasekavame v nejake male vesnicce, cesta konci mezi chysemi, dal nevede.
Musime se otacet, vratit se a hledat cestu jinudy. Kdyz se nam to povede asi
trikrat a kemp porad jeste neni videt, vzdavame to a otacime se zpet -
pujdeme vyzkouset ten co ma byt na druhe strane vesnice. Motame se cestickama
v busi smerem k silnici kdyz tu ejhle - cesta je zahrazena velkou hromadou
odpadu z trideni buraku. Zajizdime do vysoke travy, musime ji objet okolo. Na
silnici se otacime a jedeme zpet pres vesnici na druhou stranu. Nachazime
nejaky guesthouse, noc ve stanu stoji 7000 na noc, to je dost a tak odmitame.
Nachazime hned za rohem nejaky campament. Je tu jen ostraha, majitel tu neni
a tak nam neni schopen rici cenu. Vypada to ale zase jen na moznost bydleni v
chysich. Nejaky mistni chlapik jehoz nam nasel mistni hlidac (mluvi
portugalsky, je puvodem z Guinea-Bissau) nam nabizi ubytovani na sve zahrade
zadarmo, netece mu ale voda, pobihaji tu prasata a nejaci podivni pejskove -
odmitame. Jdeme se s hlidacem preptat na cenu kempovani na parkovisti -
pravda je ze se nam moc uz nechce dnes prejizdet hranice. Je zase poledne a
docela teplo. Majitel je zase francouz a nejaky matej, nakonec to vzdavam,
vracime se s hlidacem k autu kde Paja zatim ceka, loucime se a jedeme dal -
prece jen dnes prekrocime hranice. Ve vesnici pobihala prasatka a hlidac jen
potvrdil nas postreh - je to krestanska vesnice, muslimu minimum. Prejizdime
uz potreti kolem policajtu, mavame jim a mirime k hranicim. Zastavujeme u
benzinky, nacerpavame plnou nadrz za CFA, alespon nebudeme muset menit
zbytecne moc penez - Gambie nepatri mezi skupinu africkych zemi se spolecnou
menou a tak nas zase cekaji vexlaci. Prijizdime k hranicim behem 15ti minut.
Uz se zase chytame na ty hrozne poplatky policistum a celnikum. Kupodivu po
nas z nich nikdo nic nechce! Uz dopredu jsem mel v kapse pripravenych 10.000
na "nezbytne" poplatky - a ono nic. Pravda je, ze prechod je vicemene
uprostred vesnice a prechazi tu spousta lidi, hlavne mistnaku. Nejdriv
senegalska policie, o kilometr dal celnici (prujez davem panicek-vexlacek jez
na nas sedaji v houfu jak mouchy na lejno, pak ale klidny kancl celnika,
kratka fronta, razitko do carnetu a utrhnuti si kontrolniho utrzku). Prichazi
Gambijska strana a mala prihoda: prijdu k celnikum, u pultiku asi 4 chlapici,
vypadaji ze na neco cekaji, jeden dokonce sedi na pultu. Postavim se vedle
nich a cekam. Nic. Nikdo se neobjevuje, jen jeden z tech chlapiku (ten co
sedi na pulte) rika: jsi tady autem? ukaz mi papiry. Ja na nej koukam, ptam
se: ty tady pracujes? On: jo. Ja - zvesela si vyskocim na pult, dam nohu pres
nohu jako on - a rikam: ja taky! .. a cekam dal, az se objevi nejaky celnik.
Pomalu me to prestava bavit, jdu teda do vedlejsiho vchodu k policajtum, jdu
se preptat zda-li nahodou nemaji celnici zavreno. Na to ze je tu oficialni
jazyk anglictina tak jeji mluvena uroven je miziva - je znat obkliceni
bohatsim, frankofonnim Senegalem. Nez stacim odchytit nejakeho policajta,
vola na me nejaky uniformovany chlapik z celnice. To je super... co ze mi to
rika? To je muj sef? Proc pritom ukazuje na chlapika sediciho na pultu?
Sakra... pomalu mi to dochazi... ten chlapik sedici na pultu je mistni sef,
jen si sundal uniformu aby mu nebylo vedro... grrr... No, nakonec se tomu
zasmejeme vsichni v mistnosti, omyl je vysvetlen, sam on uznava ze bez
uniformy ho muzu tezko poznat... poplacavame se po zadech, chechtame se, on
razitkuje carnet, trha si svoji trofej a je to. Jeste jdu k policajtum nekam
dozadu (nelogicky) do zadniho traktu budovy, aby mi orazitkovali pas.
Dozvidam se, ze vizum se da sehnat i na hranicich, podstatne levnejsi, na
pockani a za cca 10e. My za nej dali 35e. No, priste neverit vsemu co se pise
v knizkach... Dostavame vstupni razitko a je to. Vracim se k Paje, jez je
standardne zavrena (a upecena) v aute, kde ceka nez vsechno vyridim. Zvlastni
je, ze tady vubec nemusi vylezt z auta a nikdo nekontroluje jeji tvar s pasem
- staci ze jsem to ja + 1 zenska. Kus masa, namet pro feministky. Vjizdime do
Gambie.

Gambia

Nase desata zeme na ceste. Prechod hranic znamena zasadni zmenu v kvalite
asfaltky - zmena na dirovku. V silnici je vic nez dostatecny pocet der, obcas
tedy radeji jedeme mimo silnici po prasne ceste, jindy si uzivame bezutesny
slalom kdy zadna klicka neni dobra. Po nekolika malo kilometrech prijizdime
do pristavu. Ceka nas trajekt pres reku (ci spise zatoku oceanu, voda je tu
jiz slana - pry) Gambia do hlavniho mesta Banjul. Zastavujeme pred zavrenou
branou pristavu, hned se na nas lepi spousta opruzu. Odhanime je, nedaji se.
Jdu si koupit listek. Kupodivu muzu platit i v CFA - neco malo pres 4000. Mam
listek, vracim se k autu a asi tri, odhadem 18ti leti kluci se do me zacinaji
poustet (vcetne lehke strkanice), at jim zaplatim za to, ze mi ukazali kde se
da koupit listek. Nakonec se mi je podari odpalkovat a tak zbyvaji jiz jen
male zebrajici deti. Par kluku se tu objevuje s usmevem na rtech a vetou - I
need your car! nas chteji obrat o Kacenku. Odpalkovavam je vetou - I need it
as well. Pak uz se jen nahrazuje slovo "car" pripadnym "mobile", "book",
"t-shirt"... furt dokola. Nakonec to vydrzi jen jeden mlady klucina, jez mi
tvrdi ze jeho cilem je stat se prezidentem a tak potrebuje penize na skolu.
Ten alespon neni vlezle agresivni a tak si ho nechavame jako odrazovace
ostatnich. Cekame az otevrou branu. Vedro je horsi a horsi, pred nami zavrena
brana, za mnou tesne uz stoji par aut, nemame pred otravama ani kam zdrhnout.
Nakonec se brana otevira, pousti nas dovnitr a konecne jsme od pristavni
vesnice oddeleni zdi. Lod tu ale neni, musime se postavit do fronty a cekat.
Koukame na mensiho, hbiteho prevoznika jez se snazi konkurovat statnimu
trajektu. Ma jen pirogu a tak si nastupujici lidi trosku namoci nohy. Par
kravataku a slecinek chce volit trajekt, ale on je prenasi k lodi bud v
naruci nebo na ramenou - kmita a to je dobre. Konecne nekdo pracovity.
Cekame... hodinu... dve.. necele tri. Mezitim dolevame do kacenky olej,
kontrolujeme vodu v chladici. Najizdime na trajekt, lezeme z auta na horni
palubu, pomalu se to plni. Opravdu pomalu. Naseda se asi hodinu, trajekt je
natriskany nejen auty (nakladaku cekalo v pristavu zhruba 4x vice nez kolik
jich tahle sneko-kocabka muze pojmout a hodne se cilili, nekteri cekaji uz od
vcerejska) ale i lidmi. Odjizdime na dvakrat, kapitan se pro neco vracel
zpet. Hruza, vedro. Slunicko do nas prazi. Mezi davy pestrobarevne oblecenych
pasazeru se propletaji prodavaci buraku (deti s plechovym tacem plnym buraku
na hlave), susenek a koka-koly. Mumraj. Ostatni ridici kupodivu zustavaji v
aute. Kdyz pristavame tak mi dochazi proc - dav pasazeru ucpava prichod k
namackanym autum a ja se nemuzu proboxovat ke kacene ktera stoji skoro ve
predu a blokuje odjezd ostatnim autum z trajektu. V tlacenici zakopavam o
nejaky plech a lehce si potlucu pri padu ruku. Nakonec zpusobujeme jen
kratkodobou zacpu. Valime se z trajektu jako s pribojem. Vjizdime do Banjulu.
Docela male mesto, prijemne siroke ulice, relativne cisto. Paja nas podle
mapy naviguje k jedinemu bankomatu ve meste. Chceme vybrat z karty, lepsi nez
utracet nase pracne ziskana eura. Bankomat nachazime relativne snadno,
problem vsak je, ze maximalni castka kterou je ochoten na jeden vyber
vyplivnout je ekvivalent cca 1500Kc. Mistni mena je Dalasi, zhruba 1:1 s
korunou. Pripocitavajic poplatek za vyber z bankomatu v cizine by to bylo
docela drahe. Rozhodujeme se nevybirat, jedeme do kempu na ktery potkavame
upozorneni (camp Sukuta) snad uz od maroka. Projizdime malinkym hlavnim
mestem, vyjizdime na vypadovku, kdyz tu ejhle - pres cestu pred nami retez.
Cesta branou (ted jsme si ji teprve vsimli) je pry jen pro politiky,
prezidenta a diplomaty, ostatni to musi objizdet jinudy. Nakonec se mi
cernouska povede ukecat, pousti nas tudyma take a tak jako vyslanci Krale
Bramboroveho Lidu konecne obdrzime pocty jez nam prislusi. Mame radost,
sledujeme ostatni jez se pripojuji po odbocce, kus za branou. Mirime uz zase
po relativne dobre asfaltce z hlavniho mesta do vesnice s kempem. Kemp je
docela dobre znacen a tak po finalni off-road vlozce diratou prasnou cestou
prijizdime pred branu schovanou v uzke ulicce. Objevujeme se v jednom z
nejlepsich kempu za celou cestu. Provozuje to tu nemecka manzelska dvojice,
jsou moc mili, je to oaza klidu, k dispozici je uplne vsechno - uzasne
sprchy, ciste, jedna dokonce v bambusove ohradce pod otevrenym nebem, zachody
s dostatkem toaletniho papiru, dobre zasobeny bar, uzasny obchudek
(zjistujeme az dalsi den, prave zapadlo slunce), parkovani stinene palmami (a
balzovniky, not sure), kuchynka pod otevrenym nebem s plynovym varicem, pitna
voda, smenarna, pujcovna kol, opravna aut... zadne mouchy... zkratka raj na
zemi, po te dlouhe africke strapaci. Cena je neco kolem 7e za noc za oba, to
ujde. Klabosime s Jo-em, majitelem, vymlouva nam cestu pres Chad, pry na
sever od stejnojmenneho jezera je to fakt mizerie. Pry se nemame nechat
odradit propagandou o Nigerii a ze mame jet uplne v klidu tamtudy, ze tam byl
asi 100x za poslednich 10let. Kratsi, prijemnejsi cesta. Jdeme varit, musime
nejak zpracovat nove informace. Budou asi testoviny s necim... V kuchyni se
potkavame s jednim nemcem jehoz jsme jiz potkali v Nouadhibou - Wernerem.
Davame se do reci pri vareni. Vyklube se z nej docela mily chlapik, 17let
zijici v africe, ruzne tu i pracujici, vypada to ze to tu docela dobre zna.
Jezdi tu nyni s motorkou a nebo nakladakem, starym upravenym hasicskym
mercedesem s nemeckou znackou. Prijemne klabosime do pozdnich hodin, bastime
a uzivame prijemne spolecnosti. Taky doporucuje jednoznacne cestu pres
Nigerii, taky tam pry pracoval... Zjistujeme co a jak, mimo jine nam
rozmlouva vylet po jiznim brehu Gambie - pry po te ceste odmitli a prestali
jezdit i ridici autobusu - tak spatna ze je. Nakonec si davame prijemnou
sprchu, cistime zuby a zalezame pod moskytieru do neustale vypeceneho auta.
Pry je to jeden z poslednich kempu, dal uz se bezne spi v busi. Uvidime.
Zitra tu asi zustaneme. Vypada to, ze v mistnim kramku sezeneme neco z veci
jez nam chybi.

051205 - Sukuta

Dalsi lenosivy den. Vstavame na snidani, na recepci mame chlebik objednany ze
vcerejska od prijemnych majitelu. Chlebik s rybickovou pomazankou co Paja
pripravila. Potkavame se tu s Wernerem, zasekavame se na (auto) sedackach
(jez tu maji kolem stolecku jako sezeni), klabosime o africe, zajimavostech,
cestach hloubeji do nitra. Werner tu cestuje a pracuje 17let a tak ma docela
solidni prehled a my sosame informace jak sahara dest. On puvodne chtel delat
neco na svem nakladaku, vyzvedava si ho tu po 7mi mesicich, mel ho tu
zaparkovany pres cele obdobi destu a ted ho musi zprovoznit, potrebuje se s
nim vratit do St.Louis pro svoji motorku. Zasekavame se kompletne, pres obed
az do odpoledne. Behem rozhovoru nam majitel Jo meni 50e na mistni menu
dalasi - kurs 1e=33dalasi - to se nam bude hodit na drobne nakupy. Kolem
treti se pak spolecne zvedame, vyrazime na nakup, je tu jediny Gambijsky
supermarket. Jedeme vsichni tri v Kacence. On to tu zna, naviguje. Nakupujeme
spoustu veci, jidlo, zubni pastu, vajicka, burakove maslo... a dokonce tu
potkavame trafiku jez ma tabak a tak kupujeme do zasoby 4 balicky Samsona. To
je ale nahoda. Pokracujeme smerem internet kavarna, dalsi 3 km. Mistnost nad
benzinkou s 10ti kompjutry a mizernou linkou. Bereme si kazdy jeden, 30min za
25 dalasi. Leze to jak z chlupate deky, cteme maily, odpovidame, dozvidame se
mimo jine smutnou zpravu ze Alzheimer prisel o zkusebnu. Stahuju prubezne par
mp3 z webu z poslednich zkousek. Alzheimer se rozrostl o klavesaka a chysta
se na koncert v Cerne Kocce 10.12. Hodinka ubehne jako nic a my pokracujeme.
Vychazime z klimatizovane mistnosti ven do toho vlhkeho tepla a je to jako
kdyz clovek vystoupi v tropech z letadla. Ale je to moc prijemne, nejvetsi
vedro uz je za nami, pomalu bude zapadat slunce. Jedeme jeste do jednoho
mistniho knihkupectvi, pokusime se koupit mapu jez zde vsichni pouzivaji a my
jsme si ji v Praze nekoupili jelikoz jsme planovali jet uplne jinudy -
Michelin 1:4mio, zapadni afrika. Platim kartou, maji 5% prirazku a ucet
dostavam kvuli karte v librach ;-). Slunce pomalu zapada, vracime se.
Stavujeme se u cesty a kupujeme grepy. Dostavame k tomu navic par bananu
zdarma. Werner nas zve za odvoz do Bamboo beech baru na sklenicku. Z hlavni
asfaltky odbocujeme na prasnou cestu, cikcakem a finalnim super padackem
klesame k plazi. Uzasny maly barek, kolem nas skvela plaz, v dohledu jen
palmy, nikde nikdo, zapadajici slunce, more sumi, je odliv. Popijime a
uzivame si krasny vecer. Uz za tmy odjizdime zpet do kempu. Jdeme si varit
veceri - testoviny s vajickem. Klabosime jeste do pozdniho vecera, sprcha a
jde se na kute. Zitra tu jeste zustaneme, je to tu klidne a moc prijemne.

051206 - Sukuta

Werner rano pracuje na aute, vyndava pisecne zebriky, montuje je na strechu
jeste drive nez vyjde slunce. Nekdy v pulce ledna za nim sem do Banjulu
prileti jeho pritelkyne, do te doby bude v St.Louis delat na aute. My se
lenosive zvedame, jdeme si delat snidani - chlebik s burakovym maslem. Po
snidani jeste klabosime s W, ale pak se take poustime do dila. V mistnim
super obchudku porizujeme chybejici vybaveni - sprchu (1e), 2 plechove
kanystry (po 2e), 2 pisecne zebriky (po 8e), uspornou zarovku 12V s patici a
redukci do autozapalovac (7e), stolecek (zdarma). Spousta uzitecnych veci.
Otazka vsak je, kam vsechno nacpat - Kacenka uz je i tak dost plna. Spolecne
nad tim dumame - bud muzeme dat vsechno na strechu (vyhodou je ze nam nic
nebude uvnitr zaclanet, nevyhodou je horsi stabilita Kacenky a moznost
kradezi) nebo to nejak nacpat dovnitr. Vysledne reseni je zvednout postele a
vsechno nacpat pod ne. Nemame vsak ani prkenka na podlozeni, ani hrebiky.
Resime to tedy tak ze pracne rozebiram puvodni konstrukci, taham z ni hrebiky
a pujcenou pilkou rozrezavam puvodni podkladaci prkenka na tretinky. Tim
ziskavam podlozku pod postel. Vzadu ji musime zvednout asi o 12 cm takze je
pak pekne nakrivo. Zvedam tedy alespon o 3cm i predek. Kanystry mame vsechny
pod hlavou na stojato. Slunce prazi, clovek se ani nemuze hybat, bez tricka
ze me lije pot. Z malych prkenek tak vznika relativne vratka konstrukce.
Prkynka se stipou a neni dost hrebiku. Navic prichazime o moznost postel
aretovat. Vyhodou je, ze se nam zvysuje akcni radius o dalsich 400-500km.
Nektera mista co popisuje Werner na nasi dalsi ceste jsou obcas problematicka
na shaneni benzinu. Nakonec je postel jakz takz hotova, jdeme se koupat,
zapojuju nasi novou lampicku. Uklizime, piskove zebriky hazime uplne dospodu
pod postel, pod bedny s vecma - prece jen je to velky a tezky kus zeleza -
kazdy muze mit kolem 15ti kilo. Pravda je, ze nejsou uplne nejlepe pristupne
ale taky nas ted snad v nejblizsi dobe neceka zadny super obtizny teren. Na
nasi nove mape Michelin objevujeme seznam vetsich mest v africa a definici
jejih desteneho obdobi. Kazde misto to ma jinak, nekdy i dve mista blizko
sebe jsou naprosto opacne - neni v tom zadny system. Kdyz mame vse hotove,
objevuje se Werner jez byl zatim ve meste na internetu a resit vystrikani
nakladaku zespodu olejem s naftou. Prinasi nam nase dva objednane lilky,
muzeme jit varit veceri. On si po koupeli (vysilen ze dne v chaosu, vedru a v
zacpe) vari kure a ryzi na kari. My bastime smazene lilky s chlebem.
Klabosime do vecera, on si musi vzit aspirin, ma nejaky bolehlav. Vecer pak
jdeme jeste cistit zuby a spat. Zitra odjizdime dal na cestu.

051207 - Sukuta

Chvilku po pulnoci, zrovna kdyz uz konecne krasne sladce spime, ozyva se zvuk
spousty motoru a do kempu se hrne spousta aut - prijizdi holandska kolona
rallye Amsterodam - Dakar. Do kempu prijizdi kupa pitomcu, stare kraksny po
petistech eurech jez opousti evropu a rozsiruji vozovy park Gambie. Auta
turuji motory, projizdi kempem, hledaji volna mista, bouchaji dvere, hlasite
hovory vsude kolem, hned vedle nas zastavuje nejaky Nissan Patrol, na kapote
rozsvicenou silnou oranzovou lampu jez sviti primo na nas. Tim jak jsme
zvysili postel ted na nas sviti kazde svetlo. Nekonecne dlouho se cela
skupinka usazuje. Nakonec musim (slusne) poprosit lidi od Nissana aby svetlo
zhasli. Pouze vsak namiri lampu jinam a jeste celou hodinu vrzou pri
roztahovani stanu na strese. Kolem pul druhe uz musime zatinat zuby abysme na
ne nevyleteli. Nakonec to ale stihnou uklidnit drive nez nam dojde
trpelivost. Fakt hruza. Jeste ze jsme chteli rano odjizdet. Nakonec prece jen
usiname. Spi se mi uz ale spatne, rano se probudim s bolavym krkem, nejak se
ta noc nakonec nepovedla. Vylezame, potkavame se s Wernerem u snidane, pijeme
nescafe a bastime chlebik s marmeladou a pak s burakovym maslem. Chvilku
klabosime s nekolika holandany, vetsina jich nastesti take dnes odjizdi do
nejakeho hotelu na pobrezi. Loucime se s W-eckem, s mistnima megakockama (asi
4 kocouri dvojnasobku bezne velikosti), s majiteli, platime za ubytovani a
nase nove nabyte statky (pisecne zebriky, kanystry, sprchu, lampicku a
stolecek. Dohromady je to kolem 55ti euro - to ujde, zvazime-li co vsechno za
to bylo. Plnime nase kanystry mistni dobrou vodou (snad je dobra, alespon nam
chutnala a vsichni si ji chvali). Naskladavame vsechno do auta a vyrazime.
Dostavame samolepku s jmenem kempu k nalepeni na auto - mozna se bude hodit
na prekryti nejhorsich prorezlych der. Pred odjezdem jeste spozorujeme kapku
oleje odkapavajici ze spodku Kacenky.. hmmm.... uvidime dal o co se jedna.
Dnes se definitivne rozhodujeme pokracovat dal na jih, nebudeme projizdet
Gambii smerem na vychod ale zamirime zpet do Senegalu, do Casamance. Dle
Wernerovy rady mirime do nedalekeho Rasta kempu. Zvlastni jmena pro mesta tu
maji - to velke turisticke misto na pobrezi se jmenuje Serekunda. Projizdime
mestem smerem na pobrezi, tam zatacime na jih, pomalou jizdou kolem 50km/h.
Alespon si muzeme dobre prohlizet okoli. Je tu spousta palem, vegetace je
docela husta, je to uz takova slabsi dzungle. Rozhlizime se po velke bile
kruhovite chysi jez ma byt poznavacim znamenim pro odboceni ze silnice. Pry
to neni znacene zadnou cedulkou. Kdyz prijedeme o par kilometru dal do
hranicni vesnicky se Senegalem tak poznavame ze jsme to asi trosku prejeli.
Otacime se zpet a jdeme hledat znovu. Na silnici je tu skoro nulovy provoz
aut, spise jen pesi cernouskove. Auto je tu pro ne asi docela prekvapko, vzdy
vypadaji docela vydesene kdyz nas uvidi a musi uhnout z prostredka cesty.
Zato ale na nas vsichni mavaji a usmivaji se. Mavame jim zpet. Nachazime
zminovanou chysi, vjizdim na pisecnou cestu kolem ni a pokracujeme asi
kilometr dal do dzungle. Po nekolika zatackach se objevujeme na konci cesty,
pred nama je neco co se jmenuje Rastakunda - podivny kempik s chysemi a
jednou velkou spolecenskou mistnosti, zdi pomalovane portrety Boba Marleyho.
Potkavame nejake dva mlade holandany, chystaji se rybarit. Obsluha tu moc
nefunguje. Prochazime dzungli na krasnou pisecnou plaz kolem ktere rostou
kokosove palmy. Je docela vedro a tak se vracime do spolecenske chyse. Ta je
sice velka ale velmi, velmi kriva - podlaha se svazuje sklonem zhruba 10%,
stolecky kazdy jiny, strecha z ruznych kusu vlniteho plechu... zajimava
konstrukce. Objevuje se nejaky chlapik, pry to tu ma ted chvili na starost,
dela tu vsak teprve treti den. Vydyndavame od nej neco k jidlu a nez to
pripravi tak colu a pivo. To pivo nebyl uplne chytry napad, anzto je zhruba
kolem druhe hodiny a v tomhle vedru me po chvilce pekne umrtvuje. Usinam na
zidli u stolecku, Paja si cte a pomaloucku upiji svoji kolu. Jidlo se porad
neobjevuje, hodne dlouho to trva. Asi po hodine a pul se objevi prvni zprava
o tom ze uz to brzy bude. Pak ji slysime po pul hodine jeste jednou. Nakonec
pred nas postavi dva talire s ryzi a nejakyma rybima masovyma kulickama. To
me alespon probouzi a tak se uz docela hladove poustime do jidla. V kulickach
je docela dost kosti ale neni to uplne spatne. Po jidle si jeste chvilku
cteme a v tom se objevuje majitel - rasta jak se slusi a patri. Prijizdi s
trojici veselych holandanu. Prisedavaji si k nam, klabosime. Startuji
generator, bude elektrina na muziku. Strasne nahlas. Nastesti generator porad
zlobi a nakonec po nekolika kratkych pauzach v dodavce elektriny oddela cd
prehravac. Muzika z kazetaku pres zesilovac je vsak jeste horsi ;-).
Holandani tu zalozili jakousi malinkou nadaci, snazi se pomahat mistnimu
kraji - sponzoruji nemocnici, stavi skolu... vsechno v malem ale i tak maji
nasi uctu. Je to manzelsky parek se synem, sestra manzela a synuv kamarad.
Jsou docela prijemni, mluvi mizernou anglictinou ale jsou strasne veseli.
Rasta je take prima chlapik - s bubinkama procestoval svet, v holandsku se
dokonce ozenil a ma tam dceru. Mluvi docela dobre anglicky, je vesely. Pry
sem na tohle misto prisel asi pred 4mi lety a vetsinu udelal sam - drive nez
postavil prvni chatrc tu prespaval v dzungli. Neni tady tekouci voda, zachod
je porcelanova misa nad vykopanou dirou, sprcha je dzber s vodou. Oboji je v
krasne maskovaci bambusove ohradce pod sirym nebem. Holandani si jdou pri
zapadu slunce zaplavat, pry misto koupele. Uz jsou tu asi treti rok po sobe,
jezdi sem docela pravidelne. Po jejich navratu z vody pijeme nejake ovocne
limonady, kourime a klabosime. My dnes budeme spat v aute venku pred kempikem
(i kdyz to vlastne neni ani zadny kemp - misto neni nijak znacene a snad mimo
internetu se o nem nikde neda nic dozvedet - pry sem nechce lakat moc lidi
drive nez to bud hotove?), usetrime za nocleh. Rasta nam vysvetluje ze
"kunda" ve jmenu (Rastakunda ci Serekunda) znamena "rodina". Kolem desate se
odpojujeme, loucime se a jdeme dzungli nahoru na breh do auta spat.
Natahujeme jako vzdy moskytieru a tuhneme.

051208 - Gunjur

Rano se vyklubavame z moskytiery, Paja mi do krmitka sype denni davku
homeopatik, zobu je a pak jdeme snidat na plaz. Bereme si chlebik ze
vcerejska, nasi merunkovou marmeladu a arasidove maslo, neco k piti.
Prochazime spolecenskym salem/barem/jidelnou, zdravime snidajici holandany a
rastu (jak on se jmenoval? mame to napsane na nejakem zasitem papirku), jdeme
na plaz. Pod bambusovou striskou krajim bagetu a mazu nam snidani. Koukame po
krasnem okoli, trosku i fotime. S tim nasim focenim je to vsak bida - treba
fotky domorodcu nemame snad vubec zadne - tentokrat to nejak nezvladame. Tak
si alespon fotime plaz a palmy kolem. Dojidame, vyrazime zpet, zastavujeme se
jeste na chvilku hovoru se skupinkou v jidelne, pak se loucime, platim za
vcerejsi jidlo a piti, dostavame nejake letacky s adresou tohodle zajimaveho
mista, ukazuje nam fotky sve holandske dcery a pak ... frrr. Vyjizdime.
Mirime smerem Senegal. Dochazi nam ze nemuzeme jet do toho vcerejsiho
hranicniho mesta - tam totiz neni celnice a tak tam nemuzeme dostat razitka
do carnetu a tim padem by nam mohla propadnout nase zaloha jez jsme za carnet
museli slozit v Praze. Jedeme tedy k trosku vzdalenejsimu prechodu. Mizerna a
velmi dirata cesta, klickujeme mezi temi kratery jak cyborg-mysky. Ve zpetnem
zrcatku za nami objevujeme nemeckou osadku v obytnem Land cruiseru. Nechavam
je dvakrat predjet abysme se zase potkali o kousek dal na police checku. Na
hranice to neni ani hodinka. Oboji hranice projizdime uplne v pohode, bez
nejmensiho problemu snad ani ne za 45minut. A jsme zase v Senegalu.

Senegal

Dirata silnice mizi jak mavnutim kouzelneho proutku - objevuje se zase
solidni asfalt. Mirime do jednoho campamentu dle planetaka. Rozhodujeme se
ale nejdriv zastavit v malem mestecku na jidlo a teprve pak se trosku vratit
zpet. Projizdime jizni Senegal, provincie Casamance. Zije tady pry uplne jiny
kmen nez na severu - a vse tomu i nasvedcuje - vsichni pracuji jako certi na
polich, zadne lenoseni - deti, dorost, dospeli i stari. Mezi palmami jsou
policka s temer zralou ryzi (ochutnavame), vsude kolem cest roste spousta
maty (taky ochutnavame). Ryzova policka velmi krasne ladi s palmami. Voda na
polich uz nestoji, ryze asi vsechno vysosla. Mijime odbocku na kemp (jedna se
o vesnici provozovane zarizeni - chytry napad) a prijizdime do mesta. U
hlavni cesty nachazime (jak uz je zvykem) malinkou restauraci. Objednavame si
to jedine jidlo co maji - ryzi s rybou a k tomu fantu. Ryze s rybou je uzasna
- nejen ze ryze je cista bila a podavana na taliri solo, ale i rybka je v
nejake cibulove omacce a navic je to rybka uzena. Moc si pochutnavame a
spokojene rihame nad fantou. Platime a chlapici (majitel a kamarad hrajici ve
stinu francouzske scrabble) nam radi ze hned kousek odsud za rohem je nejaky
auberge - levne ubytovai. Rikame si proc to nezkusit a zajizdime do bocnich
pisecne/prasnych ulicek. Nachazime to relativne snadno, parkujeme pred vraty
a jdu to omrknout. Prijemne prostredi, ciste povleceni, zadni broucci v
pelechu, sprcha, zachod (vse ciste) a navic - elektrina! To znamena ze si
konecne zase po dlouhe dobe muzu zahrat na notebooku ages of empires. Cena
6000cfa docela ujde. Kyvam na nabidku, zajizdime dovnitr, Paja to okukuje a
libi se ji to taky. Alespon si prohledneme mestecko - vetsinou totiz nocujeme
dal od centra a tak mest moc nevidime. Chvilku hraju ejdze a pak vyrazime na
prochajdu do mesta. Bereme z auta nase dve vratne coca-cola lahve, nekde je
vratime a koupime novou. V mestecku je zivo. Vsude kolem nas spousty lidi.
Dochazi nam, ze kazda zdejsi vesnice ma tolik lidi jako u nas v cechach male
mesto. Vesnicky tu jsou vsude chude hmotne ale velice bohate na lidi -
spousta holek taha sve deti na zadech, k tomu jeste na hlave nadobu s
nakladem, casto 10-20kg. Uz nekolikrat jsme z ruznych zdroju slyseli ze
afriku postavily zeny. (Jak by to tedy dopadlo s evropou kdyby i tu postavily
zenu? Stejne jako tady? ;-)) - feministky netlucte me, Paja uz mi vynadala za
hloupe vtipy). Evropsky venkov vypada proti africkemu jako kancelarske budovy
v noci. Menime lahve a priplatek za novou kolu, usedame na torzo lavicky u
hlavni silnice, kourime, pijeme a sledujeme ruch kolem nas. Blizi se zapad
slunce, jdeme se jeste projit, koukame po nejakem ovoci k snedku. Prochazime
az k hlavni silnici Dakar-Zigenchoure - tady je zase spousta autodilen,
mechaniku, pneumatikaru a lidi okolo aut. Prochazime pak zapadle ulicky,
vsude hodne zivo. Poprve za celou nasi cestu potkavame druhou Toyotu Model F
- sourozence nasi Kacenky. Stoji tady mrtva s ostatnimi vraky, zda se ze uz
nepojizdna, schliple pneu. Je to ale jen 2WD, takze je to spise jen
vzdalenejsi pribuzny. Neni to uplne bezne auticko... ;-(. Chvili pak o kousek
dal koukame na partu kluku jak mezi zdmi baracku na ulici hraji fotbal. Hraji
na celou sirku ulice, maji tu v prachu 2 branky. Auta a lidi prochazejici
tudyma vzdy znamenaji zastaveni pohybu na hristi, vzdy se bez hnuti ceka nez
se prekazka odkuli pryc. Docela jim to jde. Dopijime colu a vracime se, uz je
sero. Vracime zalohovanou lahev a jdeme zpet domu. Zase se poustim do
gameseni, moc mi to ale nejde. V pokoji je jen jedna zasuvka. Vecer se sem
zacinaji stahovat komari a dochazi nam, ze tu bohuzel neni moskytiera - pouze
ventilator. Takze na stridacku bezi z elektriny bud notebook a nebo strasne
hucici ventilator. Dvakrat mi hra spadne kdyz si nevsimnu dochazejicich
baterek a hra neprezije zasuspendovani notebooku. Hraju kampan za spanely,
konecne se mi dari pochopit co a jak mam v tehle casti delat ale zase mi to
spadne a uz nemam silu zacinat znovu. Paja se navic porad ohani po komarech a
tak radeji nechavam bezet ventilator. Bohuzel ale dela strasny kraval a tak
se neda spat. Zkousime ho zase vypnout ale hned se do nas pousti komari.
Zkousime odolat ale nejde to. Usiname hodne pozde nad ranem kdyz kokrhaji
kohouti s hlucnym ventilatorem. To je ale zase pekelna noc - a pri tom to
vypadalo tak idylicky.